Přelud

Mé myšlenky k Tobě bloudí den co den,
potkávají ty Tvé?
Proč lákáš mě představou,
že jen s Tebou mé smutky odplavou?
Proč lákáš mě pocitem,
že jen s Tebou stanu se člověkem?

Chci Tvá jemná a pevná pouta pavoučí,
co mé srdce o pevné lásce přesvědčí.
Chci Tvoje ústa, oči i obětí,
na nichž má duše k nebi odletí.

Asi – neumíš, nemůžeš, nebo neexistuješ,
asi – děravé hradby na obranu stavím,
těmi ke mně v různých podobách stále vstupuješ,
v Tvé náruči svoje srdce beze zbytku tavím.

V ní chvěju se dotykem Tvým,
mé tělo tančí rytmem nádherným,
až třese se a sténá,
jakoby na nahého přišla horká zima.

Přes den o Tobě bdím
a doufám, že alespoň Tvůj odraz někde zřím.
Kámen mudrců po cestách hledám,
snad odpověď mi dá,
kde jsi Ty a kdo jsem já.

S každou cestou doufám,
že mě od Tebe dělí už jen jeden krok.