Lovec a mláďata VI.

Ten tvor sice nevoněl jak máma,
ale díky němu bříško nekručí,
jako by na chvilku pocit známa,
kdo ale pocit bezpečí zaručí?

Vystrašená kouká, jak fenka se zvedá,
může jí věřit nebo má bojovat,
jak nesla ji se zapomenout nedá
raději bude ji ale pozorovat.

Fenka se pomalu přibližuje,
nerada by to mládě vyplašila,
bývají chvíle, kdy stesk ji sužuje,
ráda by přítomnost koťat využila.

Dlouze se na Tlapičku dívá,
chce si získat její důvěru,
šelmí slečna unaveně zívá,
"chci spát, dnes rozhodně se neperu".

Víčka jí klesají a přepadá jí sen,
v něm s mámou a bráškou si hraje,
dovádějí v trávě dokud neskončí den,
první troška sněhu pod tlapkami taje.

"Tak pojď, vylez ven, něco jíst se musí,
obětoval jsem ti nové rukavice,
pojď prcku, budeš to ty, kdo to zkusí,
no tak Ouško, vylez z pod toho kavalce".

Marné bylo volání, tak lovec musel vstát
a u postele složit na zem svoje tělo,
jinak nemohl by se až do rohu dostat,
Ouško našel úkryt a ven se mu nechtělo.

Jen co lovec ruku pod postel vsunul,
ten malý rošťák sekl ho tlapkou,
"tohle jsi chlapče trochu přepísknul,
já dělal se ti s elegantní flaškou".

Rukou poškrábanou uchopil ho pevně
a s mňoukáním vytáhl z úkrytu ven,
za chvíli už seděl mu Ouško na klíně
a na zápas s lahví mléka byl připraven.

Nejprve žmoulal prst od rukavice
a roztrhat zoubky se ho snažil,
moc nechutnal mu obsah sklenice,
tak zdárně krmení lovce mařil.

Nakonec přece jen mléko vypil,
tedy to, co nestačil vybryndat,
pak rychle pod kavalec se uklidil
a lovec mohl se do zašívání dát...