Pohádka jedné podzimní noci...

Včera přišlo jí krásné zas žít,
když mohli zas společně jít,
vždyť setřel slzu z její tváře,
jen on dotkl se její vnitřní záře.

Ze střepů mozaiku poskládal,
z mlhy jí krajkové šaty oblékal,
ze tmy malířskou paletu stvořil,
z hvězd překrásnou hudbu složil.

Tak překrásný obrázek maloval,
ve chvilce, kterou jí věnoval.
Svůj úsměv na rty jí vtisknout se bál,
a ona se ptá až teď... Co bude dál?