Za to, že Tě mam rád

Včera večer přemýšlel jsem čas nějaký,
v mé hlavě byli myšlenky všelijaký,
avšak všechny se točili okolo Tebe,
s tebou si připadám jak uprostřed nebe.
Vždy mě to ale hrozně zaskočí,
když podíváš se mi tak do očí.
V tu chvíli se se mnou celý svět otočí
a moje panenky se přitom přetočí.
Psáno by toho bylo mnohem víc,
ale musím poznat teď tvůj rub a líc.
Časem dostaneš zase napsaných slov pár,
bude to ode mne pro Tebe jakoby dar.
Tak doufám, že se budeš krásně smát,
za trochu tvého smíchu budu jen moc rád
a věřím, že se má psaná slova budou líbit
tolik jsem si přál tě dneska na rozloučenou políbit...

Žádný polibek nepřišel,
zřejmě ten cit odešel.
V šeru zase kráčím dál,
ale ze mě ten cit vítr neodvál.
Stále cítím to co dřív,
avšak si to budu muset odepřít.
Spoustu věcí se nejspíš změnilo,
i srdce které bylo zlomeno,
čas však plyne stále kupředu,
chci jen ruku v ruce s tebou jít dopředu.
Nikdy se mi to už asi nesplní,
zřejmě za to může moje hulení.
A tak ptám se, jsem po tom snad jiný?
Připadám si díky tomu strašně vinný.
Láska nebo přátelství?
Mít rád či milovat?
nakonec umírat, truchlit a vzpomínat.