Lovec a mláďata VIII.

Lovce probudil dotek na ruce,
tohle do jeho snu nezapadalo,
rozespalý rukou škubnul prudce,
od mláďat se ledasco čekat dalo.

To fenka mu do ruky čumákem strkala,
myslel si, že vyžaduje pozornost,
ani pohlazením se však odbýt nedala,
dodal tedy "na hraní bude času dost."

Kolem se ticho rozprostíralo,
venku poletovaly vločky sněhu,
už pár minut se rozednívalo
a zvuk srdce hrál lovci k poslechu.

O co podivněji se fenka chovala,
o to víc nabourávala lovcův klid,
tak divným pohledem se dívala,
něco důležitého chtěla mu sdělit.

Na postel se rozespale posadil
a v pološeru rozeznával věci,
fenku po jemném kožichu pohladil,
"vše je dobré, tak jdi spát přeci."

Ještě chvíli visel na něm ten pohled,
pak odešla a ke kotěti se stulila,
proč najednou začalo ho u srdce bolet,
nulová reakce kotěte ho děsila.

Doufal, že jen spí, kolébané hlubokým spánkem,
však když fenka olízla dvakrát jeho tlapičku,
netušil, co probralo by ho větším šokem,
než pohled na bezvládnost v jeho tělíčku.

Srdce zastavilo se mu málem,
hrdlem nemohlo projít nadechnutí,
tělíčko Tlapičky sálalo žárem,
viděl, jak ztěžka se dýchat nutí.

Okamžitě namočil hadřík do vody
a kotěti k tlamičce ho položil,
jaké mohly být k horečce důvody,
že by mléko špatně uvařil?

Vysílené kotě slízlo pár kapek
a pak se mu tělíčko zimou rozechvělo,
v hlavě lovce byl obrovský zmatek,
starostí jako olovem ztěžklo mu tělo.

"Já slíbil, že je zkusím vychovat,
tak proč děláš mi to těžké osude,
copak budu se stále strachovat,
chceš říct, že to bez toho nepůjde?

Vždyť oni přece za nic nemohou,
tak neber jim sílu k přežití,
dovol jim, ať mohou stát na nohou,
ať i pro ně tady slunce svítí..."