Tehdejší nenávist

Ty chvíle dávné odvlál čas,
a kromě bolestného šrámu na srdci mi nezbylo nic...

Celé dny sliboval něco, co nesplnil,
bez varování odešel a děj se naplnil.
Sfoukl lásku, jako na stole hořící svíčku,
mě slzy bolestné stékali po líčku.

Ve tmě,
uprostřed ničeho, stála jsem dál.
Na těle dopadající mi sněhové vločky,
hleděla jsem v dál.

V mysli tma, po těle chlad.
V očích lesk, v srdci stezk.

Chtěla jsem pryč,utéct do neznáme.
Neznaje kraj,
neznaje lid.
Neznaje v celou dál vůbec nic.

Vymazat z mysli jeho křivky,
jeho oči už nikdy nepoznat.

Utopit v sobě zášť, co na povrh se dere.
Utopit v sobě zlost, co tělem se probíjí.
Utopit v sobě stezk, co lásku mou bere.
Utopit v sobě nenávist, co krev mi upíjí.

Srdce své utopit v nejbližším sudu,
duši svou přenechat dalšímu osudu...

Aby mé srdce jednou pro vždy zapomnělo ...
.. na něho ..
.. na bolest ..
.. i na kapku lásky v mém srdci ..