Jedna noc

V naději sklíčené neznámou (tajemnou) touhou,
Na které myšlenky hříšné být mohou.
V rámci snů zdajících se za denního světla,
Nevinná idea do mého světa náhle se vleptla.
Idea, která se chytla v pavučině spřádaná chtíčem trpce divoká.
Na jednu kapitola mého krásného života.

Kapitola, v které se mnozí ztrácí a dávno nevěří v zázraky.
Sen, který opijí skutečnost, a likviduje zbytečné rozpaky.
Chmurnost měnící se na mé tváři v rozmarné úsměvy,
Které mi asi na dobro v síních mého srdce utkvěly.

Jednou jsem si asi bláhově myslela, jak bezcenný osud mne čeká.
Co mne vše na té cestě za novými věci děsí a co neleká.
Která strana zlomu k změně mne zrovna potkala,
Jak dlouho jsem potichu a marně zoufala.
¨¨
A když sedící jsem chtěla jen trochu blíž k tobě být,
Nevěděla jsem co říkají tvoje oči, co dál se bude dít.
Zda mezi námi zbude jen pár krásných chvil,
Na které se jen těžko bude zapomínat.
Vzpomínky, v kterých vždy to slastné pokušení bude dřímat,
Tak jako by je tam nití oněch dnů navždy všil.

Jak lehké udělat něco, čeho můžem litovat.
Těžko však možná bude chovat se, a předstírat.
Že mne tento den nikdy nepoznamenal,
Že ve mně dotyk tvých rtů navždy nechal.

Dotyky rukou tak jemných přitom ve mně vzbuzovaly hrozný chtíč,
Pouta, která mne svazovala a tys byl jediný kdos mněl klíč.
Navždy tam někde uslyším tvůj až dětský smích,
A napořád ucítím náš odvážný a skvostný hřích.

Mé rty skrývali onu touhu po, které prahlo již celé tělo,
Jak šťastna i rmoucena jsem co se mezi námi stalo.