Cesta***

Ze srdce svého vyrvala jsem tepny, žíly.
Už jenom pocity, vzpomínky, uvnitř mi náhle zbyly.
Krev nemá cestu k orgánu,
slábnu, slábnu, slábnu – nejvíc poránu.
Můj mozek jako šedý vak,
pláču. Pláču, kalí se mi zrak.
Svíce hoří, potokem slov ji uhasíš.
Budeš mluvit, myslíš, že pak mi budeš blíž?
Ty to víš?
Ne.
Prosím, nech slabě svíci žhnout,
nech mě se po tvém těle pnout.
Jen nemluv, nevysvětluj!!! Tiše…
…vezmi mě do své chýše, líbej a hlaď mě na břiše…
Dnes vyslyš pocity mé, řvoucí,
dej tepny zpět, nech srdce mé tlouci!!!

V ruce hrst bílých oblázků,
co všechno dáme za lásku???