Večernice

Studená rosa se Ti třpytí na rukou,
zvedáš hlavu víčka zavřená.
Dohasínající červánky jsou zárukou,
že za dnem roleta stažena.

Probouzíš se a několik hlubokých nádechů,
v očích nejjasnější hvězdu noci.
Kolik pro ně už zaznělo povzdechů,
kolik slzavých očí.

Ani já nejsem jiný,
pro tebe, tisíce takových dalo srdce na oltář.
Rozsudek lásky: „Vinný!“,
a Amor dostal další honorář.

V něžnostech doteků i rozum povolí,
ty zvolna odcházíš, bosa.
Prozatím jitro tak trochu zabolí
a zase padá rosa.