Zahrada

Jen tak jsem si sedla
na lavičku v zahradě
a ze školy
ke mně zaznívalo
zmatené štěbetání příčné flétny,
někdo si zkoušel na bicí vojenský pochod,
na klavír kdosi vepsal Humoresku
a piano zazněl ptačí zpěv.

Sedět v zahradě
se skicářem v ruce
moc neumím.
Kroky kolem,
skřivani v břečťanu
a zpoza roha
mě šmíruje zlatá rybka.

A na papíře linky a stíny a sny,
kroky, samé kroky támhle na stráni,
otisky výstav a vidění hvězd,
úkroky stranou a gesta bezmoci.

V týle, jak jsem tak seděla,
zády k drsné zdi
a čelem k nebesům,
jsem ucítila
dvě oči...

Možná mě má za malíře v parku,
hrdinu dní a ilustrátora snů,
vlasy zcuchané romanticky září
a ruce v něm vzbuzují pocity...

Jen tak jsem si sedla
na lavičku v zahradě
a začala uvažovat
nad nesmrtelností střevlíků.
Nad kouzly pěnodějek,
nádherou martináčů,
metály baboček a očima šídel.

Jako to šídlo ukročím,
jestli sem půjdeš,
pustím ten skicák
/na něm zlomky tváří/...

Nekoukej!
Zahraj mi ještě něco...