Lovec a mláďata IX.

Po celý zbytek brzkého rána
bedlivě s fenkou kotě sledoval,
to snad pohltila pekelná brána
a možná sám satan ho na trůn zval.

Tělíčko otřásalo se horkostí,
polštářky na tlapkách celé opuchlé,
téměř nehybné vyčerpaností,
na kožíšku chloupky děsivě zplihlé.

Tlapička sotva vnímala okolní svět,
v říši démonů byla uvězněná,
na černých perutích absolvovala let,
skutečnému životu tak vzdálená.

Z tělíčka oheň energii bral,
na druhé straně spaloval ho mráz,
smrtelnou křečí třásl se každý sval,
odevzdat život smrti šlo by snáz.

Fenka jako by to nějak vycítila
a rozhodla se za kotě bojovat,
mokrým jazykem mu čumáček ochladila,
odhodlána kožichem mu teplo dát.

Lovec po kapkách vodou ho napájel,
zabránit chtěl totální dehydrataci,
když pohled na břicho fenky mu sjel,
mléčné žlázy měla připravené k laktaci.

Snad zázrakem a v úplně poslední chvíli,
jako by kotě v tom snu mámu zahlédlo,
ze svého nitra vyškrábalo zlomek síly
a směrem k mámě svou hlavičku pozvedlo.

Tehdy o struk fenky zavadilo tlamičkou
a v blouznivé představě, že to máma je,
ztěžka zkoušelo mléko sát chvíli maličkou,
bude tohle pro něj na život naděje?