Tak tu stojím, jsem tu sám...

Stojím tu a jsem tu sám, jak starý zvon si připadám
co svou píseň dávno dohrál.
Za mnou cesta klikatá, vpředu propast hluboká
v níž se tóny písně ztrácí.
Srdce moje hledí zpět, jak byl tenkrát jiný svět
a vzpomínky se stále vrací.
Láska, něha - sladký sen, co provázel mě každý den,
se náhle asi jiným zdává.

Kde se skrýváš lásko má, proč nestojíš tam co já?
Proč jsi pro mě navždy skrytá?
Propast času dělí nás, už neslyšíš znít můj hlas,
co Ti tehdy v srdci hrával.
Jako zvon Ti v uších zněl, kouzlo snad pro Tebe měl,
i on do propasti zmizel.

Stojím tu a jsem tu sám, jak starý lev si připadám
co si staré jizvy lízá.
Obzor bledne, bude den, pro mě končí dlouhý sen,
jehož děj se ve tmě ztrácí.
Píseň dohrál starý zvon, pro něj končí chvat a shon,
touha nového se ztrácí.

Srdcem mladý, věkem stár, stojím tu a jsem tu sám,
život takový už bývá.
Propast poklad ukrývá, z hloubky klid se ozývá,
starý zvon se sotva kývá.

Stojím tu a jsem tu sám, obraz zmizel, zbyl jen rám,
zlato z něj se oloupává.
Vyhnán z ráje, bičován, slaně chutná krev z mých ran,
co po zádech duše stéká.
Kolik času ještě mám, než se zavře brána bran,
co v ní všechny sny se ztrácí.
Tak tu stojím, čekám sám, jak starý zvon si připadám...