Už nevěřím

Už vím jak cítí se
zraněná bílá laň,
Jak falešná byla
tvá nabídnutá pomocná dlaň.

Oslepená svou naivností,
teď srdce mám plné zlosti.
Proč, od tebe bych to nečekala,
Připadala jsem si,
že jsem konečně z mrtvých vstala.

Teď vím, že jsi spal s tím
kdo je mi nejbližší,
Tak jen prosím vlastní srdce
ať už se utiší,
pláč ničemu nepomáhá,
Jen připomíná, kam tvá moc sahá.

Prosím vlastní srdce,
ať se nenaplňuje nenávistí,
spoléhám na sílu rozumu,
ta to jistí.

Bolí to víc, než bych kdy čekala
ale nejsem tak slabá,
abych teď plakala.

Ale copak chci víc
než kdo jiný
Chci být milovanou ženou,
Co rodí tvý syny.

Možná je trapné,
chtít být jediná,
jestli ano,
pak je to má vina.

Ale já jsem já
nebudu se s nikým o nic dělit
Jsem svá
a chci jen konečně někomu věřit.

A jestli
to nehodláš ctít a respektovat,
tak ti dopuručuju se někam před ženskejma schovat.

Změnit orientaci
nebo se rozhodnout pro samotu,
a sám čelit životu
ale to stojí sakra hodně potu.