Miloslava

Spánkem nekončícím oprášena,
do tváří jak polibky padáš,
ve snu zjevila jsi se,
v rouše, které bylo pouze z větru.

Padající mlha z tvých očích,
poslední co mohl jsem vidět,
když v záhybech tvého těla,
přicházel jsem znovu a znovu o rozum.

Pár střípků tvých vlasů,
na pohovce kdes naposledy usnula,
teď tančí v rytmu valčíku,
a své kroky vedou do zrcadla.

Už dámou několik jsi let,
celou tu dobu bojím se zeptat,
jak létají ptáci bez větru?
a jak se zpívá píseň bez zpěvu?

Probuzení ze spánku byl sen,
kdy v ruce tě držím a líbám,
jen se usmíváš a z očí tečou ti slzy,
vždyť zrcadla jsou zvláštní věc..