Když toužíš

Když toužíš slyšet,
jak tě má někdo rád.
Toužíš slyšet něco,
aby ses mohla smát.

Aby ses smála upřímně,
nedala šanci přetvářce,
abyste vtipkovali spolu,
smáli se vlastní porážce.

Prohře před láskou
a tím pitomým Amorem.
Konečně se trefil.
Snad už bude za obzorem.

Když toužíš vidět,
že šlapeš po pěkné cestě.
Bez šutrů, bez zábran.
V takovém hezkém městě.

Máš přece ráda města.
A ráda chodíš k řece.
Vždy jsi toužila slyšet:
„Tak tam pojďme spolu, přece!“

Vždy ses bála, že on odejde.
Schramstne ho veliká tlama.
Velká hladová ústa osudu.
A ty tam zůstaneš sama.

Ale když skutečně toužíš jít,
máš z něčeho opět strach.
Z čeho zas, co tě sužuje?!
Že po něm zbude jenom prach.

Prach plný vzpomínek…
Sakra, nelituj se pořád, tak nech toho!
Myslíš, že tě budu uklidňovat?
Budeš mít druhýho, až ztratíš jednoho.

Toužíš.
Kdo s tebou půjde krmit labutě?
Nikde nikdo.
Rozhlížíš se kolem sebe mrzutě.

Toužila jsi.
A splnilo se.
Co ti tedy kazí sen?
Tak co máš zase?!