Kdo pozdě chodí.

Za tebou já dnes pospíchám,
můj nejkrásnější kvítku,
během se velmi zadýchám,
chci ještě koupit kytku.

Z posledních peněz zaplatím
kytici rudých růží,
vždyť pro tvůj úměv prozatím,
rád nastavím svou kůži.

Zpoždění mám snad chvilečku,
po tobě strašně toužím,
v kapse mám pro tebe básničku,
jak láskou se strašně soužím.

V uších mi stále tiše zní
šepot tvých rudých rtíků,
děkuji bohu, zas budu s ní,
tvé polibky sladší jsou fíků.

Již pátrám zrakem v okolí,
kde máme mít svoji schůzku,
snad bujný porost dovolí
a zahlédnu její blůzku.

Na tomhle tichém místečku
se s milou občas scházím,
oč, že se skrýváš kvítečku
ukrytá kdesi mlázím.

Oco,že moje maličká
dětinskou hru se mnou hraje,
hle, její bílá blůzička
tam na větvičce vlaje.

Pln milostného roztoužení
do hledání se pouštím,
bude to dílem okamžení,
prodírám se rychle houštím.

Slyším zrychlený její dech,
vášnivý dechu ston,
v mechu tu leží na zádech
a na ní leží ON.

Člověčí je to soužení,
když zmítán je velkou touhou,
já měl jen malé zpoždění,
ona zase chvíli dlouhou.