Po dlouhé době

Po dlouhé době
my dva jsme se potkali.
Já cítím se jak vyděšené holoubě,
co nemůže hýbat křídlami.

Děsila jsem se té chvíle,
která právě přišla.
Proč nemůžu být holoubkem,
co zvesela si lítá?

Stačí jeden krátký pohled,
ve kterém se topím,
jak přála bych si mít
nad tímto nadhled
a odolat
tvým modrým očím.

Chci otočit se, odejít,
ovšem o tom mohu jenom snít.
Stejně tak doufat, že pro tebe
to nebude jen flirt.
Po kolikáté už
jdu se zase spálit?

Tvůj dotyk i pohlazení
bohužel realitu nezmění.

A tak mi nezbude než zas
pokusit se zapomenout
a vzlítnout
i s polámanými křídly,
poprat se s černými stíny
a doufat, že vše spraví čas.

/Čas – krutý i nelítostný
moudrý pán/