Loučení.

Slunce je schované za oblak
a v dálce teskně houká vlak,
já musím odjet, odjet bez pardónu,
smutná tu stojíš, smutná na perónu.

Dnes ti cos schází, v tváři ďolíček,
oči máš plné slaných slziček.
Dobře víš, nemohu tě sebou vzít,
poprvé beze mne musíš být.

Nervózně hledáš v tašce na šminky,
praktickém dárku od tvé maminky,
opravdu nemáš myšlenky na líčení,
to se jen skrývá kapesník promočený.

Tvá kabelka, toť malý svět,
plný je ženských propriet.
Zamračená je tvoje tvář,
když marně hledáš kalendář.

Slzami lesknou se tvé krásné oči,
koukám-li do nich, slzy i ty mé smočí.
Polibky poslední jsou cílem tvojich snah,
slzavé krůpěje se třpytí na řasách.

Oči tvé a já teď čtu si v nich,
netrap se již, já budu žít jak mnich.
Opravdu nemusíš se bát,
že poruším svůj slib, svůj celibát.

Do stanice už přijíždí můj vlak,
mně nezbývá než uchopit svůj vak,
naposled cítím na tváři tvé dlaně,
poslední pusa chutná trochu slaně.

Do vlaku nastoupím, u okna stojím,
naposled zamáváš a já se bojím:
"Jak jen to vydrží než budu zase s ní,
těch sáhodlouhých čtrnáct dní."