Smutná dívka

V křesle sedí nehnutě
dívka sama v samotě.
Venku tma, jen měsíc svítí,
na okně usíná kvítí.

Ruce má v klíně sepnuté,
oči na měsíc upnuté,
z nichž slza teče po tváři,
v ní se měsíc zazáří.

Oči má smutné, zelené.
Tvář bledou, líce červené,
ty vlasy lehce vlnité,
smutné, jak by ubité.

Přemýšlí nad svým životem,
nad svým jediným osudem.
Nad chlapcem, jenž jí uchvátil,
a srdce jí již nevrátil.

Její city bolí ji,
jak když ostnatý drát jí ovíjí,
však zapomenout nemůže.
Nejde to, už jen pro růže,
které on jí dal,
a potom se jí vzdal.

A tak, milý osude.
Jak tu tak v tom křesle sedí,
na zářivý měsíc hledí, ví,
že její nebude.