Padlí andělé

Když mraky se zatáhnou nad tvým světem
tak tmavé, že paprsky světla jako by nikdy nebyly,
tvá duše umírá. Pomalu.
K životu pořebuje světlo,
které zmizelo
potřebuje teplo,
které nevnímá
a taky lásku,
která tě den co den klame.

Dá ti falešný pocit naděje
a ty lítáš
dokud ti neztrhá křídla
a nenechá tě spadnout.
Tam, kde nemůžeš dýchat,
jen vnímat neskutečnou bolest.
Bolest, která je propastí mezi tebou
a okolním světem.
Prospastí, kterou nelze překonat...

A tak ležíš
a pomalu si zvykáš na krutou
smutnou realitu.
Že jsi sama.
Že tu není, kdo by ti pomohl.
Není kdo.

... kdo může milovat
anděla bez křídel?