Téměř šílená

Proč tě vidím ve všem okolo,
proč žiju jen napolo?
Nikdy jsem nebyla nějak extra živá,
tak to už u praštěných bývá,
ale takhle mrtvá, to už je moc;
kdybych aspoň měla svoji noc...

Ale ne, ani tady mě nenecháš na pokoji,
kolik přemlouvání mě to ráno stojí,
abych si říkala, že já šílená nejsem.
A proč chci vždycky spadnout na zem,
když stojím někde vysoko?
Jsem snad klidná opravdu jen na oko?

Proč na tebe myslím i ve svých snech?
Proč ještě nedošel mi dech?
Jaktože jsem se z toho ještě nedostala?
Jako bych se pořád bála,
že zůstanu zase sama ve své mysli;
proto tam vzpomínky na tebe zkysly?

Vždyť jsme spolu nic víc než tanec neměli,
a přitom na to myslím už devatenáctou neděli.
Nejradši bych si dala do obličeje ránu,
třeba se z toho díky tomu dostanu...