Veronice

V místech, kde proud říčky sílí
ladnou chůzí lesní víly
kráčí z vody mladá žena,
nahá, celá obnažena.
Dlouhé jako mořské řasy
halí záda mokré vlasy.

Její pohyb vodu čeří,
kráčí k růžovému keři,
svit luny na oblé křivky
zvýrazňuje krásu dívky.

Kapek vody zbaví kůži,
lýtkem ohne z šípku růži.
Tiše odchází pak bosá,
s chodidly se mazlí rosa.
Pak nezbyla po Verunce
stopa v písku, vlnka v tůňce.