Blouznění..

Já nevím,co mám udělat,aby to bylo jiný,
možná kdybych se odstěhovala do ciziny,
a způsobila si nějaké popáleniny či modřiny,
nebo kdybych se ponořila do lihoviny,
pak stačili by mi jenom vteřiny,
a na hrobu by byly už květiny.
Když se podívám na naše stíny,
nebo do mořské hladiny,
jsou to jenom naše napodobeniny,
ve kterých nevidíme obličeje,pouze figuríny.
Není v nás kousek člověčiny,
jsme jen těla bez jmeniny.
Cítím na srdci pohmožděniny,
moje srdce je na střepiny.
Padají na mě laviny,
propadám se do bažiny,
táhne mě to do hlubiny,
ale vtom spatřím delfíny,
a probudím se u mělčiny.
Asi mám vidiny…
ležíš vedle mě a díváš se na tvář dívčiny,
která překonávala divočiny,
a páchala zločiny.
Ale z jaké příčiny?
Samozřejmě v tom nejsem bez viny.
Kolem nás létají pavučiny,
na jezeře jsou lekníny,
kolem nás se tyčí horniny,
díváme se na moře hodiny.
Společně si čteme noviny:
,,Do vzduchu unikly jedovaté plyny“
Cože? Snad to není náš den jediný…
Probudím se a dostávám pokyny:
,,Zachumlej se do peřiny“
Cože? Kde to jsem? Co se stalo?
A kde je…?