Poklade

Povím Ti, poklade, jen pár vět,
snad dřív, než zhroutí se mi celý svět.

Den co den,
noc co noc,
trápí mě sen,
více než moc.

Jsem sama a ztracená,
nevím jak dál,
jsem úplně zlomená.

Zdá se mi, jak přicházím o svou lásku,
nechce se mi žít,
můj život visí na provázku.
Něco mě ale nechce nechat jít,
nechce mě nechat dát svůj život v sázku.

Někde v hloubce skrývá se,
naděje, jež v mém srdci houpá se.

Jen budík, vzbudí mě z této noční můry,
ale co z té denní?
Tam žádný budík nezazvoní,
tam probuzení není.

Chci se zbavit strachu,
tak jako padlý anděl,
který leží u kříže v prachu.

Tvá nepřítomnost drží brány smrti otevřené
Neopouštěj mě, nechci jimi projít,
Nebe nad Veronou nemusí být zatažené,
jednou můžeme velkou svatbu strojit.