Něco o lásce , milí miláčkové

Když pročítám básně plné citu něhy,
říkám si, barbare, ty dávno nevíš,
jaké to je, když srdce z lásky bolí.

Naštěstí se už tolik netrápím.
To asi léty strávených v izolaci.
Ne, že bych byla za mřížemi,
ale život ve dvojici takový někdy je.

Neštěstí z lásky mne nutí k zamyšlení,
jestli je lepší pocit jistoty
nebo neustálý strach z opuštění.

Někdy je lehčí ukončit lov na kočku.
Je to poctivější, než ji potom podvádět,
když přijde nová sezóna.

Asi jsem dnes ráznější po přečtení
všech těch básní plných trápení.

Musím všem říci, zcela otevřeně,
že hledat ztracenou lásku
je jako v kupce seně.

Nechte svá srdce odpočinout,
zaměstnejte se prací,
ať můžete na zlé zapomenout.

Za měsíc za dva, až osrdí se zacelí,
vyzváni budete, k lásce připraveni.

Staré chyby pověste na hřebík.
Buďte sami za sebe.
Nezaduste ten správný okamžik.
Dávejte jen tolik abyste mohli i brát.
Začne se vám volněji dýchat.

A to už je celé, zbytek je na vás.
Věřím, že uslyšíte jara hlas,
veselé básničky o sobě začnete psáti zas.

Tak vzhůru do života , bude líp.
Opovažte se v jízdě zastavit.