Útěk do světa fantazie

Brouzdám ulicemi, tichými a prázdnými.
Kráčím městem, tmavým a opuštěným.
Prší a venku se už setmělo,
stále kráčím,
kráčím cestou, mnoha lidmi prošlapanou.
Přemýšlím,
vzpomínám, na časy jak to dříve bývavalo.
Mlčím,
myšlenkami jsem uplně jinde,
a pořád nevím proč.
Přemýšlím,
je toho strašně moc.

Otočím se,
doprava, doleva, nikdo nikde.
Pohlédnu nahoru, tam hvězdy.
Otočím se opět,
vpravu, vlevo, tam tvoje oči.
Vidím je ted všude, ty tvoje studánky.
Na tvůj milý usměv vzpomínám neustále.
Poslední polibek posílám do dálky.

Fouká,
studený vítr mi kapky do tváře.
Najednou,
zrychlím temto, běžím, utíkám
pryč odsud,
od všeho tady,
snažím se uniknout tomu pocitu,
který mě zžírá,
který mě ubíjí.
Utíkám a nevím kam,
existuje jen můj svět v hlavě,
nevím,
kam pořád mířím.
Jsem jenom já a vzpomínky,
a bude na tom asi kus pravdy,
že život jde dál,
a všechny rány odplynou vdál.

Čas plyne jako voda,
a já lásku budu snad prožívat znova.
Pravou rukou odhrnu větev,
běžím kupředu,
a už se mi nechce křičet,
už se mi nechce prožívat tohle trápení,
musím s tím zkoncovat
a
šťastná zase být.