Kdo jsi?

Ten večer,
osudný to den,
ve snách jsem tu dívku zřel.

Byla krásná,
neskutečná.

Srdce mé,
láskou k ní,
málem shoří v plameni.

Znám jí,
a přesto neznám.

Srdce taje,
řeka teče,
odplavuje beznaděj,
avšak náhle,
bolest velká v srdce zatne dráp.

Sen mizí a s ním i kráska,
bože jak nešťastná láska.

Nešťastný to osud můj,
tak záhy opustila mne.

Ta bolest tíží,
ryje v srdci brázdu,
zapouští kořeny.

Nikdy více nemiluj,
neb srdce tvé je samý kámen,
mezi kořeny bolesti tvé.

Kořeny pevné,
hluboko rostlé,
v kontaktu s láskou srdce by pozřely,
nebo by byly pozřeny.

Proto nemiluj,
lásku v sobě umřít nech,
bys byl jem otrok můj,
já zovu se bolest a beznaděj.
(1997)