"Náš" testament

Tiché jsou ulice, prázdné a bez lidí,
chladné jak vítr co zpívá žalm svůj,
silný jak emoce, jenž druzí nevidí,
sám padáš do hlubin, neslyšíš "stůj.
Slova jsi četla, plakala nad nimi,
ale význam jejich, ten se ti skryl,
tiše jsi nocí hleděla do zimy,
mezi řádky text do očí bil.

Význam těch slov jsi nevidět chtěla,
miluješ jiného, jenž cit svůj ti upírá,
že plakat budeš, jistě jsi věděla,
snad víš jak cit můj hořce teď umírá.
Mezi řádky trpce jsem předčítal,
ta slova něhy, jenž pařila tobě,
do tvojich očí, pak jsme se zadíval,
mlčky jsi plakala, ticho jak v hrobě.
Teď už víš vše, co drdce mé tajilo,
však zůstáváš s ním, navzdory trápení,
a trháš vše, co věrně nás pojilo,
zlákalo tě snad prstenů mámení??

Ta propast zívá, jako tlama pekelná,
za slova něhy, jenž jsou ti lhostejná.