Slova ve víně

A já snad čekám na zázrak!
To je prostě vždycky tak...
Zázrak se nekoná,
osud ho překoná.
Když bolest je horší než zloba,
v závrati smutku ničící hniloba,
závratě života tesknýho žití.
Málo stačí ke vzplanutí.
Osude věčný, naplň mé přání,
bez bolesti věčný,
uhas mé plání,
zasvěť můj osud do krajiny tužeb,
ve které nikdy
nemusím na uzdě lásku držet.
Bez bolesti, bez nářků,
bez strachu, bez věčnosti,
neumírat vždycky jenom z blbosti,
probouzet se do nitra země,
stejně jako ty jednou i ve mně.
Nepřemýšlet o tom,
co je mým osudem,
brány světa se otevřou
i když spolu nebudem.
Co je to za svět v samotě?
Co je to za život v marnotě!
Co je to za pýchu,
co dokola nás nutí
prožívat svůj život
bez perutí?
Co je to za lásku,
která nám duši vzala?
Co je to za zlobu,
která duši vyplakala?
Co je to za bolest,
co naše duše vraždí?
Jaká to čirá lest,
co tělo za zdí zazdí?
Jaký to svět bez světla
světa svitu?
Jaká to noc bez
niterního citu?
Jaký to večer bez duše?
Jaká to prázdnota bezduše.
Jaký to pocit...
Jaká to slova? Slova ve víně.
Teď nejsem svatá, nejsem
v tom nevině...
„Vidíš tu svatozář?“
nemůžu hlásat,
mým životem je hřích
a tvoje spása.
Lásko věčná, neodcházej.
Víš, že lež má prostý děj.
Nevěř lžím z úst mých,
to ze mě mluvil hřích.
Lhala jsem pro svůj pocit bezpečí,
která mi ale vůbec nesvědčí.
Lhala jsem pro pocit svobody,
lhala jsem, že žít chci bez vody.
Lhala jsem pro štěstí vrahů,
zabijáků našeho vztahu.
Lhala jsem pro chvíli bez tíže,
která mi líčí pocit beztíže.
V samotě, v závrati
sobotní noci,
bez Tebe...
mi není pomoci.