Neznámá

Po kapkách bral si jí,
hovořit chtěl s ní,
jména jí nedával,
před ní se schovával.

Slova něhy větrem rozsíval,
zda zranil její náklonnost,
na to se nikdy nedíval.
On nepotrpěl si na stálost.

Každý její projev touhy,
byl pro něho rozmar pouhý,
on určoval jakou sílu má,
pro něho jen ona jediná.

Nikdy ji neuměl rozdávat,
jen sám chtěl pořád brát,
jak milovat ji nevěděl,
samotou ji dusit chtěl.

Ona však sama nemůže být,
ve všech chce právem žít,
někdy ošklivá a jindy kráska,
ale taková je přeci láska.

Po kapkách chtěl si jí brát,
se slovíčky si uměl hrát,
uměl měnit citů styl a řád,
proto ho nikdo neměl rád.

Soudit jeho proti lásce činy?
Vždyť měl srdce jako kamínek,
v hlavě má jen zaprášené pavučiny,
místo krásných vzpomínek.