Jak ty tohle děláš?

Už je to dlouho co napsal jsem Ti poslední verš.
Je to jako touha bez vyznání,
vysvětlíš mi jednou Ty krásná paní
co mě k Tobě přitahuje a myšlenky mé masíruje.
Je to jako srdce plné nesplněných přání,
sen který mizí v dáli.
Já chci probudit se z něj,
jít ven a křičet v tu tmu tmoucí
kde je ticho bez odezvy,
ticho srdce rvoucí.
Za ruku mě vezmi a pošeptej,
„pojď ke mně blíž zpátky se už nedívej,
pojď ke mně a obejmi“.
Podívej mi do očí, co vidíš?
Dávno se už nestydíš!
Je tam prázdno jako by v něm něco zhaslo!
To je smutek z odloučení, říkal si,
že už se to narovná, že tu touhu překoná…
Jak Ty tohle děláš?!