(ne)Milostná báseň

Je to sen, co v skutečnost se promění
je to vzpomínka, co rozplyne se po setmění.
Krása prostých slov,
které nebolí,
je ukrytá někde uvnitř tebe
vyrytá jako epitaf v barevných duhách nebe.

Jsem inženýrkou lidských duší,
které se netopí,
které se netrápí
/ony díky mně pouze přežívají/.

Když smutek tvým krásným očím sluší,
když stín se nad tvou tváří zmítá,
tíha bytí usne v konečcích tvých řas.

Znaven neustálým bojem mezi mnou a tebou
/mezi našimi svědomími/,
mizíš v letmých okamžicích krásných ztrát.

Čas stal se mým nepřítelem
/a strach mým milencem/
v nocích plných osamění.

Jsi pod ztěžklými víčky
schovaný svět,
jsi vykřičník i tečka na konci zmatených vět.
Jsi naděje i víra, co nikdy neumírá,

Jsi částečkou, která spojila se s mnou duší v doteku,
bez hrdinství ve tváři,
bez soucitu či snad porozumění.
Jsi láskou prchající prostorem
i časem.
Jsi signálem, jenž nemohu zachytit,
jsi emoce, kterou nemohu pocítit.

Stal ses nedefinovatelnou volností bytí,
s kterou jsem splynula
a jíž jsem své nitro odevzdala.
Stal ses otazníkem v odpovědi,
v kterém ukryté poselství není...