Vlaštovka

Vlaštovka

Jsi jako vlštovka,
plachá a šedivá,
jsi jako ona tichá a rozmilá.

Ale však od mládí neseš si hřích,
zničilas rodinku,
ptáčků uzpívaných.

Stejně tak ničíš teď mě a mé srdce,
jakoby si měla každého v ruce,
každý ti sloužil každý tě chválil,
ano i já bych se pro tebe zabil.

Žít jenom pro tebe,
co je to za přání,
jen z jedné strany je,
druhá ho odhání.
Je toho dost co čekal jsem od tebe,
a ty jsi ulétla tam někam do nebe,
ja jsem tě chránit chtěl,
stát při tobě navždy,
copak je tak těžké strávení pravdy.

Jakoby hořká byla,
nechutná po cukru,
tak je to vždycky,
když podám ti ruku.
Nikdys ji nevzala,
nikdy jsi nepohlédla,
jen hlava sklopená,
a srce od anděla.

Nemoh jsem odolat,
ty jsi tak krásná byla,
jako by Helena,
svou krásu propůjčila,
proč zrovna tobě?
Proč já tě potkal?
Proč mluvit jsem něuměl,
před tebou jenom koktal.

Neschopen říci ti po čem tak toužím,
kdepak jsi?
Kde jsi teď?
Víš že se soužím?

Jak mohu být tak dlouho bez tebe,
jsi jako opium,
co ke snům mě přivede.

Už ani nesním,
je to tak absurdní,
pryč jsi pár hodin,
a je to jak stovky dní.