Pár pistáciových oříšků

Vím, že jedu v protisměru,
ve zvuku zhoubných bubnů
tančím v šeru,
v tom hluku vidím hrad,
záblesky světel vyhaslých svící,
archanděl nespí a má hlad...
zas se vrací zpátky tam,
kde píseň tiše zní
a vroucí srdce tajně sní...
s hloubkou moří
můj anděl hoří...
tvář v níž se skrývám,
když do noci se dívám...
modlitbou ohranou,
písní navždy vepsanou...
v prostorách noci
toužíme po pomoci...
a krutá máme křídla...
skleslá v době,
kdy se navracíme k sobě.
Bojíš se...
a snad...
i toho, že pro Tvý krásný oči
postavím Ti hrad...
Víš, ten hrad už dávno stojí...
zjevil jsi se v plné kráse,
toť na údiv mých nočních ideí,
pak odešel jsi...
v hrsti
pár oříšků pistácií...
snad to byl sen...
jen pouhý sen...
a TY?
Zůstáváš utajen...
v mém příbytku z perutí,
v mém hradu co stavím Ti
pro Tvý krásný oči
a pro Tvůj svět,
který by měl do mého pohledět,
už jen pro poznání, pro náš svět,
pro skladbu našich vět,
pro naději po víře,
pro znamení k nevíře,
pro pocit, který si uchováme
v naději, když pravdu známe...
vidíš mě a já vidím Tebe...
oba přece vidíme zrovna to naše nebe!!!?