Básnička pro Tebe

básnička pro Tebe

Venku prší, tma už padá,
a ty přesto skoro nahá,
hledíš smutně z okna ven,
stále myslíš na něj jen.

Vzpomínky máš stále živé,
jen myšlenky trochu tklivé,
zas usínat sama máš,
představám se oddáváš.

On ví o tvých představách,
to se jen tak nestává,
je to ten, s kterým tě pojí,
myšlenky co někdy bolí.

Co tě bolí, když jsi sama,
jen se s svýma myšlenkama,
jeho trápí stejné věci,
není mu však již pomoci.

Hlavu v oblacích on má,
jen jedna ho zajímá.

Zajímá ho dívčina,
s moc krásnýma očima,
která dlouhé vlasy má,
a je jinak nevinná.

Kouká ji to z očiček,
jsou teď plné slziček,
stékají ti po tváři,
proč schováváš je v polštáři?

Nechci vidět tvoje slzy,
na ty je teď ještě brzy,
vždyť se ještě neloučíme,
a oba to dobře víme.

Slzy někdy smutek značí,
občas štěstí se z nich tlačí,
nebo aspoň krásné chvíle,
strávené tak roztomile.

Po tváři tě pohladím,
spoustu věcí ti slíbím,
ty však čekáš něco víc,
nechceš mi to vůbec říct.

Že polibek bys hrozně chtěla,
dotknout se jen mého těla,
a já tvého taky moc,
třeba rtíky – chutnaj moc.

Košilka Tě lehce chladí,
ale mě to hrozně svádí,
kouknout se co pod ní máš,
co přede mnou schováváš.

Něžně bys mě líbala,
a co ještě dělala?
Možností je přeci dost,
a není nad upřímnost.

Taky bys hladila,
to by chyba nebyla,
já bych vůbec nebyl svatý,
sundával bych z tebe šaty.

Kdybys byla pak už nahá,
a noc přitom krásně vlahá,
zulíbal bych celé tělo,
které by se touhou chvělo.

Polibky bych rozdával,
a co by pak bylo dál?
Líbal bych Tě prostě celou,
celou krásně rozechvělou.

Chutnám vůni tvojich vlasů,
nejsou jenom pro okrasu,
je to součást tvého těla,
bez nich bys mi nevoněla.

Líbal bych Tě stále dál,
na ta místa, která mám,
mám na Tobě nejradši,
ale mně to nestačí.

Na tvůj krček, ouško, rty,
mám na tobě nejradši,
ještě bříško, záda, klín,
ještě něco vymyslím.

Ještě prsa krásná jsou,
pnou se touhou obrovskou,
celé tělo prohýbá se,
Nevím, jestli více snese.

Snese dotyk mého těla?
chtěla bys ho skoro celá,
teď už celá, bez výjimek,
hlavu plnou máš vzpomínek.

Prožitek je mnohem lepší,
než vzpomínka, která těší,
co prožiješ, budeš mít,
nikdo nemůže to ti již vzít.

Šeptám ti ta slůvka krásná,
pro mě tolik, tolik vzácná,
važ si jich, od srdce jsou,
ať nikdy neuhasnou.

Jsou to slůvka, která hřejí,
když je slyšíš, neroztají,
zůstávají v tobě dál,
a to bych si i já přál.

Prostě všechno má svůj čas,
i když občas honí nás,
nikdy ho nezastavíš,
a to ty moc dobře víš.

Červená jsi zase celá,
stále ses ve snu chvěla,
nevím vůbec kvůli čemu,
podlehla jsi svému vjemu?

Já vím, proč se usmíváš,
myšlenky zas v hlavě máš,
zas tě něco napadá,
pro mě je to záhada.

Tajemství já velké mám,
teďka ti ho povídám,
jsi to ty a nikdo víc,
to jsem ti chtěl právě říct.

Nikdo se nic nedozví,
my jsme oba bláhoví,
píšeme si větičky,
posíláme zprávičky…