Neodeslané psaní (Daniela)

Miláčku, Danielo,
ty moje růžičko rozkvetlá.

Kvítečku lásky, kvítečku naděje,
ty jsi mi hlavu popletla.

Má láska stahuje mne v peřeje,
v peřeje rozkoše vroucího citu.

Zbořilas v srdci mém hráze,
od moře lásky a tím i naděje.

To moře lásky a věčné naděje,
ve mně se bouří,
bouří se láskou k tobě,
vymetlo nenávist, vymetlo zlobu.

Beruško, růžičko,
ach ty můj kvítečku jetele,
my dva jsme více než přátelé.

Beruško, Danielo,
ach moje lásko veliká,
mé srdce si naříká,
mé srdce si zavzlyká.

Ty moje růžičko šípková,
já políbím tvé skráně, pak ústa hebká,
by ses mi vzbudila,
šla se mnou v daleké pláně.

Tam kdyby zima byla nám,
přec láskou zahřáli bychom se.

A kdyby přesto zima byla nám,
tak tělo na tělo tisknouce,
za vroucího polibku – nemrznouce.

Pak líbal bych tě v ústa hebká,
ty tvoje rtíky šťavnaté,
pak na ňadra.

A kdyby přesto zima byla nám,
my blíž a blíž se přitulili bychom.

A kdyby přesto zima byla nám,
my v jedno tělo splynuli,
pak v žáru extáze shořeli,
a k tomu by nám rajská hudba hrála,
a oboum srdce něhou přetékala,
přetékala láskou, přetékala vášní.

Můj miláčku,
když ve snách zřím tě zas a znovu.

Má lásko,
já ve snách líbám tě.

Můj poklade, já toužím po tobě,
mé všecko, ach ty můj idole,
já těším se až v náručí budu tisknout tě,
tvé rtíky políbím a vlasy tvé zas pohladím.

Po skráni přejedu ti dlaní,
i něžně pohladím tvé líce,
pak s citem políbím tě na ní.

Já tebe budu líbat odshora až dolů,
tvé ruce, tvá ústa a ňadra.

Pak políbím tě prudce a dlouze,
zas spočineme v jedno tělo.

Ty moje růžičko,
já přivoním si k tobě,
k tvým vlasům i k tvému touhou vonícímu klínu,
tu vůni si vryji do paměti napořád.

Políbím tvé něžné rudé rtíky,
okvětní lístky orchideje,
jak motýl budu sát z nich tu chuť nektaru.

Pak spočineme v objetí,
v němž chtěl bych zůstat napořád.

Jak miluji tě říkám zas a znovu,
miluji tě, miluji tě, miluji tě,
tato dvě slůvka stále opakuji,
v uších mi znějí a v hlavě rezonují.

Tato dvě slůvka pro tebe,
v tom našem obětí,
za deště polibků budu ti opakovat,
miluji tě (polibek),
miluji tě (polibek),
miluji tě (polibek),
ach jak moc tě miluji.

Pak vpiji já se do tvých rtů,
na tvoje ňadra přitisknu se.

Pak vpiji já se do tvých očí, do jejich řas,
vidím v nich lásku, cit a vášeň,
vášeň k té lásce a k tomu citu.

Vidím v nich lásku stejnou a horoucí,
jež cítím já k tobě.

Vidím v nich vášeň stejnou a planoucí,
jež cítím já k tobě,
pak následuje polibek ten,
vroucí a vášnivý dotek rtů,
co nikdy nekončí,
jež všechno zakončí.

On zakončí i toto psaní snad,
ty moje lásko, ty moje krásko,
ty moje všecko,
líbá tě tvůj miláček.

PS: Danielo, ty přelude,
jež sedm nocí v týdnu zdáš se mi.
Kdy konečně zhmotníš se,
a přestaneš být snem.
(1994)