Zeď

Stéká ti po tvářích
vločka úsměvu
a já toužím ji polapit.

Zachytit ten prchavý okamžik
když sedíš tu přede mnou
otázky v očích.

A já se ptám
kdo z nás dvou
je více sám.

Kdy přišel zlom?
Kdo ublížil a kdo to dělá teď
kdo postavil mezi nás
tu obrannou zeď?

Co teď stojí mezi námi.

Možná já a tys jí přijal
nebo ty, jen já si toho
dříve nevšimla.

Ublížila jsem ti já
svou pomateností
nebo víc ty mě
svou lhostejností?

Už nedokážu déle
chodit po čpičkách
a předstírat
že to nebolí!

Když přitom v noci sama
křičím do polštáře
co stalo se to s náma
co zračí naše tváře.

Jednou vezmu buldozer
a budou létat vzduchem
kameny slz, hněvu, smutku
i ignorance
z té zdi prokleté.

Konečně jsi tu
- přede mnou
s vločkou úsměvu
- na tváři.

Ale já mám strach
- že chybou mou
se ta vločka
- brzy vypaří...

Protože přichází jaro!