Polštář nářků...

Chtěl bych být polštářem, který tvé slzy vysaje...
Chtěl bych být tvým chlapem co si na nic nehraje...
Však nad vodou tě nedržím, to mi věř má milá...
Já sám jsem vodou a nesl bych tě jako bystřina čilá...
Až do tuní, kde mi tvé nádherné něžné tvary bude dovoleno ovinout...
...alespoň na chvíli, na tobě coby krůpěj rosy spočinout...
Zhora dolů cestovat tvojí nádherně zvlněnou krajinou...
...pak se vrátit do nebe abych zase mohl pršet, když budeš venku...
A hladit tě po tvářích a vát ti do vlasů...
...ještě, že jsem drak, co může mít kteroukoliv podobu...
...snad najdu tu, která se ti bude líbit...
Možná nasedneš na cestu ke hvězdným žhnoucím pásům...
...dotknout se osudu...
...že bezpečně zas tvá tlapka dotkne se země - to ti můžu slíbit.

Jsi koťátkem ve trávě, co loví vše co se jen hne...
...a tebou srdce mé má milá v hrudi žhne...

Vím, že by sis zasloužila schopnějšího básníka...
...protože mi tvá pravá krása a něha mezi prsty uniká...
...přes to, že tančím s nimi po klávesách a myšlenky ven triskají... ...jsem svým vlastním žalářem co se touhou netají...

touhou po tobě a zvuku zvonků hlasu tvého...
pohlazení - vždyť to není nic podivného...

Políbení - přitažlivou silou rtů, jež žízní v chladných vodách...
Jsi kolem mě a přece tě nemám...
...třeba ani nesmím tě mít.

Tak mi promiň má paní, že odvahu mám snít...