Bonitka...

Jsem plný těch obrázků z dávných časů...
Kdy světlo bylo měkké a svět ještě ctil krásu...
Připomínáš mi tu éru dlouhých šatů...
Tu zářivou dobu, kdy jsme z větších byli států...

Teď spolu občas sníme skrze křemíkové nebe...
Sníme o rytířích jež vrátili se z dlouhých cest..
Šátkem darovaným, nazpět nechal jsem se vést...
Abych ze světa neviděl nic - jen tebe...

Ta něha slov jež plynou samovolně...
A šenkýřka ve Starém Městě veselá...
Obveselí mysl moji dobrovolně...
Rohem s medovinou, suknicí v kole roztočenou...
...a z letmých dotyků si nic nedělá.

Pro všechny druhy poznání...
...nechť tomu reji nic nebrání...
...nechť stane se zase ten čas...
...co kdysi byl a teď hřeje se v nás.

Alespoň někdy