Zeď

Barevná kráska v bílém plášti
jemně se dotýkáš, a přesto chladná
hebké záhyby své po doteku vraští
tak dokonalá a přesto snadná

Jen podlehnout, sledovat ten sníh
bez dechu, potem orosený
odepře a rozpustí jakýkoliv hřích
bez křiku, bez ozvěny

Ač oči studem před ní klopíš
stále ji máš před očima
v jejich očích se přímo topíš
uvnitř je horko, však na zdi zima