Kdo jsi?

Kdo jsi, že tu pláčeš nad tím co už nemůžeš mít?
Kdo jsi, že říkáš jak všechno časem přebolí?
Kdo jsi, že sama sebe hledáš a nic nenacházíš?
Kdo jsi řekni mi.

Proč na tvé tváři úsměv chybí?
Proč tvé oči jsou plné slzí?
Proč se sama sebe ptáš kdo jsi?
Proč v tvém srdci něco schází?

Tvůj život jsou samé otázky.
Obrázky, malované nadsázky.
Smutkem znuděné dny,
a černě utuchající sny.

Přece vše co v životě máš je víc,
než otázka zda je to rub či líc.
Snad najdeš cestu hvězdy,
od svého srdce kódy.

Doufám, že nastane čas,
a dáš mi to co máš.
Že ucítíš radost,
a zahodíš tu psí kost.

Koukneš se do zrcadla,
uvidíš motýlka, kterého jsi bodla.
Uvidíš sen o kterém sníš,
a pochopíš že žít musíš.

V ten den přijde tvůj anděl,
a zazpívá ti píseň.
Jak on sám na lavičce seděl,
cítil se jak plíseň.

To je to co jsi chtěla,
zapomeň na to cos měla.