Vlk se nažral. A co koza?

Panenskou duši v tobě zřela
avšak bystrý zrak to chtělo!
Proč zbytečně ruku rvala
tam do útrob těla svého?

Vůně lásky hruď škubala
naděj jí v bolesti brání
hniloba rubu v kol se lila
srdce však nemělo stání.

V bolavém stínu srdce umrlého
prosila o zbytek nitra svého
rozum zbytečně teď pláče
v naději faleš výš si skáče.

Omámená bytost na prahu tvém teď sedí
zkroušeně si cizí, v propast sebe hledí.

Dnes žel prázdnota z ní teče
jen masku a své zbytky vleče
nitro vzals jí tělem, chtíčem
půdu živnou rozral rýčem.