Tenkrát

Je to už dávno, ve tmě bílo,
uprostřed noci beznaděj.
V listí to smutkem ševelilo,
ve stromech křížů habaděj.
Měla mít láska svoje místo,
ona však s jiným spěchala.
Bylo to jasné, celkem jisto,
že mne dnům pro smích nechala.
Možná, že smutkem stůně růže,
možná, že pláčem hyne les.
Svlečený ze snů, z hadí kůže,
zatnul jsem prsty v jednu mez.
Líbezným tónům bylo úzko,
křiklavým barvám vyhas lesk,
na cestě k řece v trávě kluzko,
já na ní probděl ten svůj stesk.
Tenkrát jsem ztratil svoje chvíle
uprostřed noci bez lásky.
Dodnes je hledám, v cestách míle,
na březích z perel oblázky.