Druhá šance

Druhá šance

Aspoň jednou
-aspoň jedenkrát,
Toužím si s tebou
- povídat.

Ne však planost,
- o srdce své mám starost!
Chci vyjádřit ti svou oddanost,
Mám tě rád – jsi moje radost.

Neslyšíš mě, nechceš slyšet,
Podívej se – nechceš vidět?
Přehlížíš mě,
Jsem tvůj stín,
Skrývám se ve tmě,
Nevidíš mě, vím.

Neuvidíš,
Neuslyšíš,
Neznáš
A nepoznáš.
Nechávám ti vzkaz,
A zavírám dveře nadoraz.
Na dveře zámek
A zahodit klíč.
Otočit se, zavřít stánek
- odejít pryč.

Smích tvůj,
byl pro mě rajskou hudbou,
a pocit můj,
byl pro mě velkou hradbou.

Nesmím tě vidět,
Nesmím tě znát,
Do vzpomínek se podívat,
A jen tak sedět.

Okolo slyšet lidí smích,
Myšlenky schoval sníh,
Slyšet děti jásat,
Usínat a plakat.
A nesmět jako oni být,
Muset se trápit,
A nikdy štěstí nemít.
Pak zarmouceně odejít.

Proč vyprávím,
Proč žal dmýchám,
Proč sebe se ptám?
Proč sním
a nedýchám?

Mám tě plnou hlavu,
- plné srdce,
vím, nemám nárok přece!
Jsi jeho…
Možná navěky
A mně vzpomínek doteky,
Zbudou.

Váhal jsem dlouho,
Nevnímal jsem čas,
Tvoje srdce jinam odběhlo
A já tady zhas.

Vinu na mé straně cítím,
Jsem dalek strachu,
Přemítám a sním,
O lásce a vzpomínkách v prachu.

Čekám,
možná mizím,
sedím a stojím tu sám,
na očích lidem cizím.

Pohledem povrchním ohodnotí,
Neznají mě, tak jdou dál,
A člověk – já – stát zůstával,
Čekal - na schůzku se Smrtí.

Napsal jsem báseň a nechtěl ji číst,
Přepadl mě spánek,
A krysy mě šly sníst.
Kdy? V pátek.

--------------------------------------
--------------------------------------

Konec člověka,
Který lásku ztratil
srdce trápil,
z poháru Smrti se zhluboka napil.

Už tady není,
Jeho láska se právě mění,
Ví, že udělala chybu
- chce se vrátit- k němu!

Duše osamělá,
Zase klid ztratila,
-chápe, že se provinila
- kvůli lásce se zabila.
A teď se má vrátit?
Znovu se možná trápit?

------------------------------
------------------------------

Vrátil čas a zažil znovu,
Čekal dlouho, spatřil sovu.
Věděl – konec čekání,
Srdce jak zvon vyzvání.
- Nesmí čekat,
Historie se tak nebude opakovat.

--------------------------------
--------------------------------

Ráno se probudím
A myslím,
Že zdál se mi divný sen.
Sen, který probíhal den za dnem.
Své city skrývat?
Teď už ne.
Je to na ní – ať se rozhodne.
Podle snu – budu-li čekat,
Začne se smrákat,
A štěstí mi odteče,
Kanálem, až k řece.
Už je nechytím.
A to já nedopustím.
Dostat druhou šanci- komu se to poštěstí?
Nedopustím neštěstí!

Půjdu za ní a city jí vyjevím,
Snad je tuší – snad už ví,
že o ní sním.
Už skrývat nic nemusím.

Sen, co se mi zdál,
Ukázal,
Jak Osud mi život naplánoval.
Ale já povstal – já se rval.
A život sám si uspořádal.

A konec?
Jak to bývá,
- nezvonil zvonec,
Štěstí na mě čekalo,
Jen natáhnout ruku – a usedlo.
Vím však – čekat dál…
Ne! Podobat se člověku,
Co před cizími lidmi stál,
- sám, ač plný byl sál,
V ošklivém obleku,
Oděn do děsu převleku
Je hloupost,
Však za hloupost se platí.
Někdy člověk život ztratí,
Jindy lásku,
A chová se jak loutka na provázku.

Ne stát,
A ne se bát.
City svoje ukrývat.
Dát najevo…neskrývat,
Že chceš mít rád…milovat.