Slunce z dlaní vypadlo

Slunce z dlaní vypadlo,
odkrylo mé skvrny,
černé i černější.
Tvým nejjasnějším svitem,
oslepilo temné oči,
za nebem blankytným.

Slunce z dlaní vypadlo,
kutálí se měkce
po suti mých zákoutí.
Vypaluje stíny malých šuplíků,
plných velkých tajemství
a chtíče.

Slunce z dlaní vypadlo,
slyšel, já ho slyšel.
Nemohu bez něj žít,
umřel bych touhou nezmrznout
za ligotavého mámení
cizích souhvězdí.

Slunce z dlaní vypadlo,
chorou mysl přecpanou sněním,
budíš ranní kávou a políbením.
Jsi samozřejmé svítání,
ač oprýskané okenní římsy
stále bičuje kalný déšť.