Lovec a mláďata XII.

Tlapička sílila každým dnem,
s fenkou kamarádství uzavřela,
útěky ven byly Ouškovým snem,
jednou možnost se mu otevřela.

Lovec prohlédnout pasti se vydal,
teď už víc masa potřebovat bude,
to netušil, že Ouška neuhlídal
a čeká ho hledání snad všude.

Šelma tenkrát skulinku objevila,
pod kavalcem prkno uvolněné,
cestu ven tak synovi připravila
pro dobrodružství tolik vysněné.

Lovec tehdy díru prknem zatarasil,
jenže Ouško cítil za ním svobodu,
proto tak dlouho s překážkou zápasil,
až uvolnila se celá vespodu.

Tlapička dováděla ve srubu s fenkou,
vždyť stále ještě hravé mládě byla,
Ouško protáhl se ven škvírou tenkou
a krajina snů se před ním objevila.

Chvíli seděl a vše jen pozoroval,
tolik zvláštních vůní kolem bylo,
přeběhl mýtinu a za strom se schoval,
cosi neznámého z listu rosu pilo.

Na takovém místě nebyli s mámou
a jemu se po ni tam často stýská,
lovec je pro něj velkou neznámou,
možná jednou si jeho důvěru získá.

Teď však prozkoumat musí okolí,
tolik neznámého a krásného tu je,
au, co je tohle, po tom tlapka bolí,
vlhkým jazýčkem si ránu olizuje.

Pomalu začalo se už stmívat
a v bříšku se vtíravě hlásil hlad,
vše začalo se do stínů ukrývat
a každý za Ouškem se plíživě krad´.

Najednou chtěl být zas ve srubu zpátky,
jenže kudy se má teď na cestu dát,
pod tlapkami šustily suché lístky
a s přibývající tmou začínal se bát.

Vyděšeně tam a zpátky chodil,
zvuky nočního lesa pronásledován,
docela dlouhou dobu takhle bloudil,
blížící se nocí do neznáma štván...