Krůpěj

Krůpěj vína ze rtů,
kapka z konce milénia,
přemožena volným pádem
do klína se řítí.

Strhává balvany studu,
proud nevyřčených přání
odkrývá v mžiku zlatou žílu touhy,
měděnou pánev a pár zrnek
vyrýžovaných z tiché samoty
odnáší se změtí vzpomínek.

Tam dole se roztříští,
ve staccato chutí a vůní
vroste do brázd vinohradu,
jehož sklizeň tolik láká.

Otevřela jsi rty
slůvkem "Miláčku, pojď".