Velké oči, malý sen

Už nechci snít,
přeji si psát svůj skromný sen,
chci ho vidět
na vodních vážkách unesen.

Letící nad řekou,
stoupající,
vznášející se nad oblaky,
putující…

A stejně tak se chci cítit také.
S hlavou v bílých oblacích.
Šťastná… ten pojem už neznám.

Mám dost marných hodin čekacích.
Nestojím frontu na štěstí.
Ani nečekám jako na zmrzlinu.
Netrápím se v čekárně u doktora.

Prostě se jako zavináč přivinu…
… k někomu.
Však ke komu?

Lehnout si na trávu.
Nebo do voňavého sena.
Usnout na chvilku.
A být někdy brzy vzbuzena.
Princem na bílém koni.

Existuje jen jeden.
Ten, který nosí sníh.
Bílý kůň je jím veden.
Tiše cupitá vedle něj.

Co vám budu dál povídat?

V patách mu jede mnich.
Abych se mohla zpovídat.

Budu tedy ležet na trávě…
Schované pod sněhem
Ale mně to vadit nebude.

Jenom ne se spěchem…
Nesnáším pospíchání,
Které je mu tak blízké
Bližší než já, i když...
Já mu jsem cizí.

Zase mi život
mezi prsty mizí.
A ztěžka padá.
Do sněhové peřiny.
Nebo ne?
Do měkké, zelené trávy.
Ležím na louce,
kde se pasou krávy.

Sama.
Zase sama.

Ležím se zavřenýma očima.
Slunce žloutne, žhne, hřeje, pálí.
Jsem zase myšlenkama jinde.
Proč se všichni chovaj jak malí?
Proč se tu flákám jen já?
Kdo může, se ode mě vzdálí.

A stejně tu ležím stále.
A pořád sama samotinká.
Jsem holka s hlavou v oblacích.
Jsem to já, tak malá, malinká.

Přece jen naivně doufám,
že někdo si nade mne stoupne,
že někdo zastíní ten žár.
A s mým životem mi helpne.