Věčný koloběh

A ty mi nepíšeš.
A slunce zapadá.
A já se probouzím
a láska uvadá.

Pak zapomínám
a měsíc vychází.
Ty toho lituješ,
však jiňí přichází.

Jak věčný koloběh
život se vine.
Vždyt jednou si nahoře,
podruhý dole.

Rovnováha prej musí bejt.
Spravedlností se oháníš.
Do nebe pohlédneš,
však v zázraky nevěříš.

Pak v černym pokoji
na zemi sedáváš.
Slzy máš na tváři
a smutkem uvadáš.

Říkáš si :
Takhle jsem to nechtěla.
Přitom sis nejprve
sama to vybrala.

A zase doma
pod peřinou brečíš.
Jeho slova,
nikdy nepochopíš.

Vždyť lásku pořád sliboval
a nežná slova citoval...

Jenže takhle už to bejvá...cos jako ČEKALA?!