Vltavská

Tak, jako víry ve Vltavě,
točí se myšlenky v mé hlavě,
když vidím vlnu hnědých vlasů,
co nesnaží se skrývat krásu.


A když Tvůj hlásek melodický
promluví ke mně, tak si vždycky
představím nás dva na lodi,
kam smutek a pláč nechodí.

Vlnka si s loďkou hraje hravě,
já pluji s Tebou po Vltavě.
Po pražských vodách jenom spolu…
A když jen pohlédneme dolů,

dolů, pod modrou hladinu,
pod spoustu chmur, zlostí, stínů,
spatříme u dna Hradčany.
A pod nimi letí vrány,

já se ptám okolního světa,
proč moje duše nad vším létá.
Proč vždy, když já jsem u Tebe,
má duše visí u nebe?

Snad jsi mne létat naučila,
znáš kouzel plno, vždyť jsi víla!
Máš plno kladů, tajů, krás,
leč neumíš zastavit čas.

A jako voda v každé řece
i ta vltavská k cíli teče.
Snad nedotečeš do Hamburku,
já ztratil bych života půlku.

Zůstaň mi, říčko něžná,
buď má královna, kněžna.
A dovol mi, prosím, jen sáhnout
na ten Tvůj kaštanový proud.